Martin Stohr, František Petrák, Obrazy 2012

Když přemýšlím o tom, proč mám rád výtvarnou práci Františka Petráka, je jasné, že je to především proto, že se mi jeho obrazy líbí. Znova mne dostal, když jsem si prohlížel pozvánku na tuto výstavu a na zdánlivě jednorozměrném díle objevil zastřenou perspektivní hříčku. Baví mne sledovat Františkovu nekončící radost z vějíře jasných barev, radost z jednoduchých stylizací, které jsou vždy múzické, neinženýrské... Rád vidím, že je po léta svůj, ale témata a siločáry jeho malby se přece jen znatelně proměňují. I pro něj, stejně jako pro další autory, kteří tvoří dlouho a soustavně platí, že zralé dílo začíná být hotovo ne ve chvíli, když není už co přidat, ale právě tehdy když už není co odejmout. Líbí se mi, že František své obrazy neutahal k akademické dokonalosti. Vždycky je na nich k nalezení nějaká drobná „porucha“, bez které se dobrá malba neobejde.

Ale mám dnes slovem zahájit výstavu, takže k tomu „líbí“ chci dodat ještě několik osobních poznámek — a jednu postmoderní pověst z Luhačovického zálesí navrch.

Když jsem se s Františkem před lety seznámil, navštívil jej v jeho v půvabném domově, znamenaném jeho rukama, mohl si s ním popovídat a později si také pořídit dvě tři jeho plátna — bylo to pro mne opravdu něco... Chci tím říct, že pro každého kdo má rád výtvarné umění vážně, představuje možnost komunikovat přímo s autorem a mít jeho obraz, příslovečnou šlehačku na dortu... Jenže: zajímalo by mne, kdo z nás tak může na zdi mít obraz od Sopka nebo od Picassa. Kdo z nás ty chlapy osobně zná?!

Přeháním, pochopitelně, ale jen proto, abych podtrhl, že vlastnit dobrou malbu, třeba od Petráka, není zas tak samozřejmé jak se zdá. To, že dnes stojí v našem středu někdo, kdo si může říkat malíř, je docela vzácný dar. Jeden z těch darů, ke kterým bohužel býváme často slepí. Někdy přemýšlím nad tím, co bych si s sebou vzal, kdybych musel do hodiny sbalit nejnutnější fidlátka a přenést svůj domov jinam. Sbalil bych lejstra, fotky, možná nějakou knížku — určitě obraz. Nemusím jistě prozrazovat kdo jej namaloval. Dobrý obraz totiž není jen jakási ručně vytvořená dekorace. Je hodnotný ve více úrovních. Obvykle se k němu váže nějaký příběh. Vnímáme jej jinak než ostatní předměty, bez kterých se naše bydlení neobejde, a i když se na obraz zrovna nedíváme, zvláštním způsobem o něm víme. Svědkem našeho života je samozřejmě i cukřenka nebo polštář, ale tyto věci, dnes stále zaměnitelnější a nahraditelnější, nemají schopnost nasáknout emocemi. Drasticky ubývá toho, co třeba jednou zůstane „na památku“. Obrazů se to ale netýká. Před obrazem se říkají ty nejvšednější a nakonec přece jen dojemně podstatné věci: „Dáš si ještě brambory?“ — „Tak už se nezlob...“ — „Děcka, běžte už spát, nebo Vás roztrhnu jak hady“.

Kolektivně sdílená náboženská zkušenost se pro většinu z nás stala ze známých důvodů nedostupnou, takže „to posvátné“ se v našich životech odehrává jednoduše tam, kde jsme spolu. Tam, kde žijeme, kde se setkáváme a bavíme... Také tam jsou k nalezení Františkovy obrazy, jejichž smysl je průzračný a jasný. Není třeba jej dopovídat a obhajovat podobně jako není potřeba složitě vysvětlovat hračku, polibek nebo písničku. V kulturních chaluhách dneška, v nichž se za výtvarné umění vydává kdejaká zašmodrchaně interpretovaná hromada štěrku, je to osvěžující zjištění. V tomto smyslu je pro mne i František Petrák „malířem chrámovým“, podobně jako jím byl jeho otec a jeho děd.

A nakonec ten slíbený příběh...

Když ďábli rozvrátili celý svět, zaměřili se na pár ještě nezblblých zapadlých umělců. Tak přijeli taky do Luhačovic, aby pokoušeli Frantu Petráka. Jak se dalo čekat, čerti se na ulici Antonína Slavíčka objevili v přestrojení za kurátory. „Pane Petrák, já su kurátor z Prahy a tady kolega je kunsthistorik z Kunsthalle v Berlínu. Když se nám budete klanět, zařídíme vám monografii ve tvrdém, bustu na kolonádě ještě za života a samozřejmě výstavku v Rudolfinu — a berte to tak, že to eště nemosí byt všecko!“ „Pánové“, odpověděl František „já na vás ale teď vůbec nemám čas. Připravuji totiž svoji retrospektivu pro Uherský Ostroh. Je mi padesát a co jsem v životě udělal, to jsem udělal a rozhodně ještě nekončím! Hraji dětem divadlo, učím na Umprum v Hradišti, upravuji knihy, a praktický každý dobrý člověk na Moravě má ode mne doma nějaké plátno — kdo mne chce znát, ten mne zná... Je to podle vás málo? Co více bych si mohl přát?!“

A ďábli zvostali s otevřenými hubama hledět na Petráka...

„Přesně tak pánové.... Není toho více, čím bych vás šokoval... Nashle!“, pravil Franta Petrák a rázně zavřel vchod do vily Rusalka.

Martin Stöhr (1. - 2. července 2011)